Existence Vaena je nespochybnitelná. Jeho požehnaní šampióni vedli vojska ve válce proti ostatním bohům a jeho zásahy do života smrtelníků byly jasné každému, kto měl oči, aby je viděl. Jeho poslední a největší dar lidstvu byla magie, ale i dnes je možné vidět vyvolené, jak nadále provádějí zázraky, které musí pocházet od Vaena.

Alespoň, to učí svatá doktrina vycházející z Vaenaru a z každé kaple v kraji. Vyslovit nahlas jiný názor je kacířství a rouhání. Ve skutečnosti ale od začátku věku rozkvětu, což je přes 800 let, nebylo vidět žádný přímý zásah Vaena. Kroniky praví o jeho prorocích a vyvolených, ale toto rozdělení přináší prostor pro pochyby.

S existencí a s pochopením magie nastalo rozdělení lidu: ti, kteří, se sdružují kolem církve ve Vaenaru, věří, že magie je každodenní zázrak od Vaena a jeho přítomnost je větší, než kdy předtím; a ti, kteří se sdružují kolem akademie ve Falinoru a věří, že magie je posledním darem, který teď ovládají lidé, a Vaen je zanechal být strůjci vlastního osudu.

Před Věkem jednoty o území Karamosu bojovalo mnoho bohů. Jediným poraženým, o kterém se zachovaly zásadní vzpomínky, je Belearok. Malicherný bůh podzemí, jehož jméno se nevyslovuje, a když je slyšeno, slušný člověk si odplivne, aby zahnal jeho přítomnost. Říká se, že po jeho poražení byl Vaenem vyhnán z kraje a uvězněn v dimenzi, kam světlo nedosáhne. Dodnes se dětem praví pohádky o tom, že ti, co v noci poslušně nespí, budou slyšet šeptající hlasy Belearoka, který je potáhne do svých hlubin země.

Pohanské kmeny v jihovýchodních zákoutích kraje ještě pořád pamatují na legendy o staré bohyni jménem Izra. Nestarala se o jiné bohy ani o jiné kraje. Její svatyně ležela vedle jezírka, a své poddané hnala až na pokraj sil. Její kněžka jí zradila, našla jí v horách ve středu kraje a zabila. Ve své smrti se Izra proměnila na příval vody, který zbořil hráze a zatopil celou vesnici. Řeka se dál vlévala do údolí, které se změnilo na jezero Kaziim, a již netekla dál na východ, který vysychal a proměnil se na poušť, kterou je dodnes.

Kočovné kmeny severu uznávají nadevše moudrost svých předků a věří, že v nejchladnějších nocích stojí s nimi a dávají jim energii přežít. Nosí s sebou památní sošky reprezentující velké hrdiny z minulosti. Ty je mají ochraňovat před mrazy, bouřkami a před draky.

Nejznámějším předkem je Silgur, nazývaný bohem bouře, který zahynul v boji proti tyranskému prastarému draku. Bojovali spolu na nejvyšší hoře, kde je doteď vidět nekonečnou bouři. Seveřané věří, že Silgur nezemřel, ale zasedl na trůn a drží bouřky na hoře, aby neohrožovaly jeho potomky.

Každé město v poušti se vidí jako malý ostrůvek v moři kacířství. Logicky má tedy svého boha. Někdy to byl vladař, který postoupil na místo boha, jindy bůh, který sestoupil, aby vládnul. Jedna věc, která zůstává stejná, je přísná hierarchie a kasty, které se díky tomu vytvoří. Je prakticky nemožné uniknout osudu, se kterým se člověk na východě narodí. Jeden z důvodů, proč se často najdou skupiny uprchlíků, kteří hledají oázy, kde by začali nový život.

Jedno z největších měst je Vrraikh, pojmenovaný po svém bohu. Prý sedí na trůnu v nejvyšším chrámu dodnes, věčně strnulý, ale naživu, a dohlíží na své poddané přes okno vysázené zlatem a drahokamy. Má jako jediný právo a moc zabít následující vladaře, pokud je uzná za nehodné vládnout jeho lidu.